Ghetto

První židovské komunity v Praze vznikly jako obchodní osady v pražském podhradí, tedy nikoliv jako ghetta. Během první křížové výpravy roku 1096 bylo židovské obyvatelstvo označované za původce Kristova utrpení vystaveno teroru, před kterým většina uprchla na území Polska či Uher. Přes postupný návrat některých z uprchlíků původní židovské osady zanikly a židovská čtvrť se přesunula na druhý břeh, na území Starého Města, s další židovskou osadou na území Nového Města. Roku 1215 bylo koncilem nařízeno oddělit nepokřtěnou židovskou populaci od křesťanského obyvatelstva.

První ghetto, uzavřené židovské město označené tímto názvem, vzniklo v Benátkách na základě dekretu benátského senátu z 29. března 1516. Ten určil, že všichni tamní židé musí žít společně v uzavřené a hlídané části města odděleně od křesťanů. Ghetto vzniklo v době, kdy se v Benátkách, kosmopolitním centru mezinárodního obchodu, začala šířit nedůvěra ke všem od Benátčanů odlišným obyvatelům, například Řekům, Turkům, Arménům či Peršanům, kteří byli také soustředěni do svých okrsků, údajně i pro jejich vlastní bezpečnost. Ghetto bylo ohrazeno a na noc uzavíráno.

Římský papež krok Benátčanů následoval v roce 1555, kdy zřídil ghetto v Římě a vydal výnos odnímající židům veškerá práva. Stejný krok vyžadoval po vládcích všech křesťanských zemí. Stupňující se útlak, jehož součástí byla povinná účast všech židů na přednáškách o křesťanství či unášení a tajné křtění jejich dětí, byly součástí snahy o pokřtění všech židů. Tehdejší zášť k židům totiž byla motivována čistě nábožensky - pokud se židé nechali přesvědčit ke konverzi na křesťanství, stali se plnoprávnými členy společnosti.

Pražské ghetto bylo zrušeno po revoluci roku 1848. Pod jménem Josefov bylo připojeno k městu Praze jako jeho pátá čtvrť.