“Jednání s Jekefem, říjen 1940”. Jakov Edelstein s neidentifikovnými sionisty.
Poskytl archiv Beit Theresienstadt, Kibuc Givat Chayim-Ihud, Israel.
Význam slova vystěhování se měl již brzy změnit na deportace na smrt, Edelstein ale pokračoval v hledání možností skutečné emigrace, zatímco většina svobodného světa odmítala přijmout uprchlíky z nacisty okupované Evropy. Emigraci židů zpočátku podporovali i sami nacisté, a zatímco mnozí jiní s nimi odmítali vyjednávat, Edelstein vzal tuto tíhu na sebe.
Stýkal se s Eichmannem, nacistickým “expertem na židy” a - tehdy ještě v pravém slova smyslu - na schemata jejich vystěhování z Evropy. Eichmann vyslal Edelsteina do Palestiny, ale zařídit legální vstup do země pro desítky lidí bylo v té době již nemožné. Edelstein vyjednával dál, v Ženevě, v Terstu, v Berlíně, v Bratislavě. Vymýšlel způsoby obcházení příkazů a nařízení, spolupracoval s lidmi, kteří se stejně jako on stanou ikonami české židovské historie: s Marií Schmolkovou, Leo Hermannem, Hannou Steinerovou, Františkem Weidmannem. Jak protektorátní, tak nacistické úřady se zajímaly zejména o židovský majetek, a tak většina emigračních schémat byla založena na výměně majetku za možnost vycestovat. Poté, co byl přizván jako pozorovatel k Eichmannově prvnímu pokusu o deportaci středoevropských židů do Polska známému jako plán Nisko, Edelstein již nepochyboval o tom, co deportované židy “na východě” čeká. Zbytek života strávil podporou ilegální emigrace a snahou udržet protektorátní občany označené za židy co nejdéle na našem území.
Kdy může být kontakt s nepřítelem označen za kolaboraci? Kdy tak označen být nemůže?