Když 8. prosince 1941 japonské jednotky napadly území mezinárodního města v Šanghaji, nečelily velkému odporu. Druhá světová válka dorazila na Dálný východ. Japonské okupační úřady zprvu uznávaly československé pasy, dokonce i poté, co exilová vláda vyhlásila Japonsku válku, a vůbec nechápaly dělení Evropanů na “Árijce” a “neárijce”. V únoru 1943 ale po velkém tlaku nacistického Německa zřídily “zvláštní čtvrť” pro židovské uprchlíky z Evropy, kteří přijeli do Šanghaje po roce 1937. Pro toto území ve čtvrti Hongkew se vžilo pojmenování Šanghajské ghetto.
Snaha o pomoc potřebným přesunutým do ghetta přinesla nečekaný rozkol v československé komunitě v Šanghaji: starousedlíci většinou opustili zemi krátce po jejím vzniku a v Šanghaji se stýkali převážně s příslušníky ruské bílé emigrace, žili bez hlubší znalosti demokratických změn, které Československu přinesl prezident T. G. Masaryk. Židovští uprchlíci pro ně nebyli praví Češi a v okamžiku, kdy byla v ghettu založena krajanská vývařovna pro chudé, označili ji za “židovský podfuk” typický pro “zlodějskou rasu”. Výsledkem bylo vyloučení všech “neárijců” z Československého kroužku a celá litanie protižidovských výroků, za které by se každý slušný člověk styděl.
Na obrázku vidíte memorandum oznamující jménem “árijských” starousedlíků vyloučení olomouckého rodáka Alfred Stoesslera z Československého kroužku.