Deportaci většiny německého obyvatelstva z osvobozeného Československa připravovala exilová vláda již v průběhu války. „Jde o to, abychom od samého počátku měli pevně v rukách několik význačných bodů v německém území. Ty musíme obsaditi a bude žádoucno prováděti teror, aby co nejvíce Němců uteklo. Při transferu chci, aby případný transfer byl také řešen z hlediska sociálního. Ponechali bychom si dělníky a rolníky, kdežto středního stavu, buržoazie a kapitalistů bychom se zbavili. Je třeba spojit národní revoluci s revolucí sociální,“ zapsal si v srpnu 1943 prezident Beneš.
Po skončení tzv. divokého odsunu, který v Ústí nad Labem provázelo nikdy nepotrestané vraždění, nastala doba poklidnější a lépe organizované etnické čistky. “Systematické vysídlení” začalo koncem ledna 1946 a trvalo do listopadu. Paralelně s probíhajícími deportacemi začala UNRRA (Správa Spojených národů pro pomoc a obnovu, anglicky: United Nations Relief and Rehabilitation Administration) registrovat “Němce židovského původu” za účelem dobrovolného odsunu do americké okupační zóny Německa.
V září 1946 byl Ministerstvem vnitra vydán rozkaz takové osoby nedeportovat. Nedeportovaní uvízli v zemi, která jim odmítla vrátit občanství, neumožňovala jim pracovat a v přídělovém systému jim vyhradila lístky pro Němce paradoxně odpovídající německým přídělům pro Židy. Do vyjednávání se zapojil komunistický funkcionář ministerstva vnitra Zdeněk Toman, známý ze stejnojmenného filmu, jehož nově objevený dopis si můžete přečíst níže.
V roce 1946 UNRRA sice přislíbila, že situaci vyřeší, a nechala si vyplnit dotazníky, nic se ale nedělo. Ještě i po roce mnozí z “Němců židovského původu” věřili, že pokud jsou registrováni, nebudou muset odejít bez nábytku, oblečení a ložního prádla, jak jim to UNRRA přislíbila. Realita odsunů byla jiná, v některých místech si deportovaní nesměli vzít ani osobní zavazadlo. Zatímco úřady operovaly termíny jako “položid”, “čtvrtžid”, “židovská míšenka” či “manželka položida”, zhruba 700 zbývajících “Němců židovského původu” se sdružilo ve výborech podle bydliště a obrátilo se o pomoc do svobodného světa.