Ottův syn Jan byl již v říjnu 1941 deportován do ghetta v Lodži v okupovaném Polsku, kde se jeho stopa ztrácí.
Otta, jeho manželka Berta a dcera Marianna byli deportováni z nouzové ubytovny židovské obce v Praze do ghetta v Terezíně, odkud po půl roce odjeli deportačním transportem údajně směřujícím do výcvikového tábora SS v Trawnikách. Je možné, že byli z vlaku vyloženi do některého z menších ghett v okolí, pravděpodobnější však je, že skutečným cílem transportu byl tábor smrti Sobibór. Z tisíce lidí v transportu AAk, kterým byli deportování z Terezína, nikdo nepřežil.
Zatímco fotografie Otty a Marianne se dochovaly, podoba paní Berty je neznámá.
Zdroj portrétních fotografií: Národní archiv, Policejní ředitelství Praha II – všeobecná spisovna, 1931 – 1940, sign. K 4353/44, kart. 7962, K 4357/17, kart. 7963, digitalizováno Institutem Terezínské iniciativy v rámci projektu Terezínské album.
V říjnu 1938 si vilu zabral starosta Ústí nad Labem dr. Richard Tauche. Od května 1941 byla vila majetkem Velkoněmecké Říše, v červnu 1944 byla převedena na město. Po válce vilu převzal komunální podnik, později Podnik bytového hospodářství města Ústí nad Labem. V únoru 1980 byla vila v rámci rozsáhle modernizace prostoru zbořena. K odstřelu došlo v sobotu 23. února 1980 ve 13 hodin. Najednou šlo k zemi 19 objektů, což je až do dnešní doby největší odstřel v Česku.
Poslední zastávkou IWalku je lokalita poválečné ústecké synagogy v Moskevské ulici.