Dům v dnešní ulici Anny Letenské čp. 34/7 patřil Anně Pollertové, odbojové pracovnici Petičního výboru Věrni zůstaneme, PVVZ.
Anna Pollertová (1899–1945), dcera posledního starosty Národní Jednoty Česko-židovské na Vinohradech, Josefa Bauma, byla velmi aktivní v ženském hnutí. Coby majitelka domu v tehdejší ulici Pštroska obstarávala úkryty pro odbojáře a pomáhala při organizaci útěků do zahraničí, v domě byl též rozmnožovací stroj. Její bratr, RNDr. Jiří Baum, pomáhal PVVZ s technologií přenosu získaných informací do Londýna, prováděl fotopráce, fungoval jako spojka a poskytoval ilegální úkryty. V domě Anny Pollertové měl na začátku okupace ordinaci a byt další z členů PVVZ, MUDr. Viktor Kaufmann, mansardový byt obývala profesorka Jiřina Picková, krátce se zde ukrýval Doc. Dr. Josef Fischer, další z členů PVVZ a bratr spisovatele Otokara Fischera.
Pollertová od přátel postižených rasistickým zákonodárstvím získala značné finanční částky, které by jinak byly jako židovské majetky zabaveny na vázaných kontech. Těmito penězi byl financován český protinacistický odboj: útěky, podpory rodinám zatčených, falešné doklady, součástky k vysílačkám, zbraně a pronájmy úkrytů.
Při velkém zátahu na PVVZ v říjnu 1941 byli pozatýkáni také Pollertová, Kaufmann, Bondy a Fischer, popraveni byli v lednu 1945. Rasismus nacistických vrahů byl natolik důsledný, že i jejich soud i poprava se musely odehrát odděleně od jejich„árijských“ spolubojovníků. Všichni se považovali za Čechy či Čechoslováky, ale podle tehdy platných zákonů byli Židé.
RNDr. Jiří Baum byl díky svým zásluhám o Národní muzeum a českou vědu držitelem výjimky protektorátní vlády číslo 20, po Heydrichově příjezdu do Prahy zcela bezvýznamného cáru papíru o “čestném árijství”. Před deportací byl ve skutečnosti chráněn manželstvím s paní Růženou Baumovou, která byla dle rasistických zákonů “árijkou”. V červnu 1943 byl na základě náhodného udání českého souseda zatčen, vyslýchán, vězněn na Pankráci a v Malé pevnosti v Terezíně, poté byl deportován do Osvětimi, odkud byl převezen do koncentračního tábora na území bývalého varšavského ghetta, kde se jeho stopy ztrácejí. Podle útržkovitých poválečných svědectví zemřel na celkové vyčerpání a flegmónu.
Děti Anny Pollertové žily krátce u prarodičů v Londýnské ulici 39, dědeček s babičkou ale byli v únoru 1942 deportováni do Terezína a odtamtud do tábora smrti Treblinka. Teta Josefa byla ze stejné adresy deportována v dubnu a zavražděna v ghettě v Izbici. Patnáctiletý Herbert a sedmnáctiletá Irena Pollertovi zůstali v bytě sami. Deportováni do Terezína byli až v červenci 1942.