V létě 1944 začala na území Protektorátu Čechy a Morava platit nařízení o totální mobilizaci práceschopných osob. Občané označení za Židy již byli všichni deportováni do ghett či dále na smrt, v protektorátu však ještě žili lidé, kteří dle nacistických teorií byli „židovští míšenci“ či „arisch versippt“ (Židé ve sňatku s „árijci“). Pro ně se 10. července 1944 na místě sportovního areálu Hagibor začal stavět pracovní tábor. Měl deset dřevěných baráků, areál včetně budovy starobince byl obehnán drátěným plotem a střežen komandem SS s kulometem.
Pražští na práci docházeli z domova, ostatní bydleli v nově postaveném lágru. Ženy pracovaly v takzvané slídárně, provozu firmy Glimmer-Spalterei Gmbh z Tábora. Tábor na Hagiboru krátce sloužil také jako sběrný tábor pro osoby určené k deportaci do Terezína. 30. ledna 1945 byl i provoz slídárny přemístěn do ghetta v Terezíně.
V únoru a březnu 1945 byli do tábora na Hagiboru umisťování muži, kteří se odmítali rozvést se svými manželkami, dle rasistickým zákonů Židovkami, přesto, že sami byli považování za „árijce“. Se začátkem pražského povstání 5. května 1945 dozorčí komando SS uteklo, velitele tábora prý vězni zastřelili a přidali se k povstalcům. Zřejmě ihned vzápětí začal být areál tábora využíván jako internační středisko pro Němce. V barácích nacistického tábora vzniklo Internační středisko Hagibor řízené Národním výborem. Vzhledem k historii lokality Hagibor je pozoruhodné, že se internační opatření týkalo také Čechů žijících ve „smíšených manželstvích“ s Němci, jejich dětí a Čechů, kteří přijali německé občanství. Od konce války do června 1946 bylo v táboře Hagibor zaznamenáno 615 úmrtí.