Počátkem roku 1942 byly za Ústeckými kasárnami provedeny dvě hromadné popravy vězňů terezínského ghetta.

Jakákoliv korespondence vězňů ghetta s okolním světem byla zpočátku zakázána. V prosinci 1941 byli všichni vězni svoláni k nástupu, na kterém jim velitel ghetta Seidl oznámil, že má důkazy, že někteří vězni zákaz porušili. A pokud se viníci nepřiznají, na všechny shromážděné bude uvalen kolektivní trest. V opačném případě jim zaručuje beztrestnost. Někteří autoři tajných dopisů tomuto nátlaku podlehli a přiznali se.

Slib beztrestnosti byl jen nacistickou lstí. 10. ledna 1942 bylo oběšeno devět mužů a 26. února bylo stejným způsobem popraveno dalších sedm osob. Mezi popravenými nebyli jen autoři zakázané korespondence, ale například i vězeň, který si odpáral z kabátu hvězdu, kterou museli Židé nosit jako viditelné označení. Stavbou šibenice, výkopem hromadného hrobu a dokonce i úkolem kata byli pověřeni jiní vězni ghetta.

Žádná další hromadná poprava se ovšem v terezínském ghettu již nekonala. Jako trest bylo zavedeno předání do věznice gestapa v terezínské Malé pevnosti, anebo přednostní zařazení do transportu z Terezína na „Východ“. V případě menších přestupků, které neřešili nacisté, ale židovské orgány, si provinilci odpykávali trest vězení přímo v ghettu.