Vítězslav Lederer se narodil 6. března 1904 v Albersdorfu, dnes Písařově Vesci u Tachova. V Plzni se živil coby obchodní příručí v obchodě s látkami, byl součástí širšího okruhu aktivistů komunistické strany. Po vzniku protektorátu pomáhal ukrývat komunisty žijící v ilegalitě, rozšiřoval letáky. V listopadu 1939 byl zatčen gestapem, ale nic se mu nepodařilo prokázat. Byl nasazen na práci do kaolínky v Horní Bříze, později pracoval v zemědělství u známých, kteří jej zapojili do další odbojové činnosti. Podruhé byl zatčen v listopadu 1940. Po opakovaném mučení a věznění byl opět propuštěn. Nakonec byl coby Žid deportován z Plzně do ghetta v Terezíně transportem R vypraveným 18. ledna 1942. V Terezíně byl na žádost velitele požárního sboru, ing. Leo Holzera, který se dozvěděl o jeho předchozím věznění, zařazen mezi terezínské hasiče. To jej na čas ochránilo před další deportací .
Do tábora smrti v Osvětimi-Birkenau byl nakonec deportován 19. prosince 1943. Stal se jedním z vězňů takzvaného terezínského rodinného tábora v Birkenau. Vězni rodinného tábora, kteří přijeli předchozím zářijovým transportem, byli povražděni přesně po šesti měsících, v noci z 8. na 9. března 1944. Deportovaní z prosincového transportu včetně Lederera tak věděli, kolik času jim zbývá.
I proto se Lederer rozhodl uprchnout a využil nabídku esesáka Viktora Pesteka, který opakovaně nabízel členům židovského odboje v táboře možnost útěku. Pestek byl dvacetiletý rumunský Němec. Službu u SS nenáviděl, navíc se zamiloval do Renée Neumannové, vězenkyně z terezínského rodinného tábora. Pestek pro ni a její matku chtěl najít bezpečný úkryt v protektorátě a potřeboval vězně, který by mu ho pomohl najít. Poté se chtěl pro obě ženy do tábora Auschwitz-Birkenau vrátit.
Útěk z tábora se Pestekovi a Ledererovi v noci z 5. na 6. dubna 1944 podařil, okamžitě vyhlášené pátrání zůstalo bez výsledku. Při pokusu o návrat a vyzvednutí Renée Neumannové o několik měsíců později byl Pestek dopaden, Ledererovi se opět podařilo uprchnout.
V mezidobí se Lederer ukrýval u přátel, většinou členů komunistického podzemí. Čtyřikrát nebo pětkrát podnikl riskantní cestu do ghetta v Terezíně, bohužel dle svědectví ing. Holzera jeho informace o masovém vraždění byly považovány za poplašné zprávy, případně za něco, co musí být v zájmu udržení klidu v ghettu ututláno. Lederer se také pokusil doručit zprávu o vraždění v Auschwitz-Birkenau do Švýcarska, a to Mezinárodnímu červenému kříži. Od odboje měl k dispozici falešné doklady na jméno dělníka, nasazeného na práci u Bodamského jezera. Na švýcarské hranici, v Kostnici, známé z příběhu upálení Mistra Jana Husa, měl svou zprávu předat jakémusi lodníkovi. Sám se bohužel rozhodl hranici nepřekročit a osobně o vraždění Židů nesvědčit. Lederer byl přesvědčen o tom, že útěk do Švýcarska by byl dezercí z boje československého národa za osvobození, zradou přátel z odboje.
Vrátil se do protektorátu, kde se opět zapojil do odboje, účastnil se sabotáží, pomáhal sovětským partyzánům, pokusil se přejít na Slovensko.
V polovině šedesátých let dvacátého století se Ledererův příběh stal námětem knihy Ericha Kulky Útěk z tábora smrti. Následovala publicita, v rámci které Lederer svůj vlastní příběh upravoval, zveličoval svůj význam pro český, komunistický, prosovětský odboj, snad aby nebyl státními orgány podezříván ze sionismu, tedy snahy hovořit o židovském osudu za druhé světové války jako o něčem, co se týkalo Židů. Jak napsal historik Miroslav Kárný, Lederer si bohužel nechal namluvit věci, které evidentně nebyly pravda, uvěřil jim a sám je později dál vyprávěl.
Vítězslav Lederer zemřel 5. dubna 1972.